V České koruně i v moravském markrabství se svatému Václavovi zasvěcovaly vždy kostely nějakým způsobem výjimečné či symbolicky významné. A tak se setkáváme například s dnes již neexistující kaplí svatého Václava, kterou v době reformace užívali protestanté při chrámu svatého Jakuba v Jihlavě a která se také na přelomu 16. a 17. století stala předmětem dlouholetých sporů mezi jihlavskými luterány a katolíky.
Jednou z nejstarších svatyní na Vysočině, zasvěcenou svatému Václavovi, je kostel svatého Václava v Heřmani na Havlíčkobrodsku, jenž byl patronu české země zasvěcen již ve 13. století. Stejně jako farní kostel svatého Václava ve Stonařově na Jihlavsku, jehož základy pocházejí prokazatelně z přelomu 12. a 13. století. Z počátku 13. století je také chrám svatého Václava na Chlumu u Bransouz na Třebíčsku.
Z poloviny 14. století pochází také starobylá gotická svatováclavská kaple při minoritském kostele Matky Boží v Jihlavě, kde je k vidění vzácné dílo jihlavského sochaře Jaroslava Šlezingera umučeného komunistickým režimem, socha svatého Václava. Ta sem byla ukryta den před mistrovým zatčením počátkem 50.let.
O něco z pozdější doby je pak kostel svatého Václava v Dlouhé Brtnici na Jihlavsku. Zde již od poloviny patnáctého století stála gotická „capella antiqua“ čili stará kaple, která byla sv. Václavovi zasvěcena již roku 1444. Svatováclavské kostely jsou však kromě toho také i ve Světlé nad Sázavou, ve Zvoli, v Dukovanech, v Pacově či v Křižanově.
A tak památka patrona země české – knížete Václava – žije i po jedenácti stech letech. A to nejenom ve výroční den světcovy smrti, dvacátého osmého září.
Významu knížete pokoje, tohoto symbolu těch lepších tradic koruny české, lze vzpomenout ve svatováclavských kostelích a kaplích na mnoha místech našeho horáckého kraje na pomezí Čech a Moravy prosbou prastarého svatováclavského hymnu:
„Nedej zahynouti, nám ni budoucím…“