Výročí, rodáci, události v historii kraje Jihlavského
Zřejmě každý náš krajan zná alespoň zběžně Bílou paní na Jindřichově Hradci, na Telči či na Roštejně. Paní Perchtu z Rožmberka.
Málokdo ale asi ví, že tato již za života dobrotivá šlechtična skrývá dodnes v jednom svém podivném obrazu tajemství, které prý stálo za zánikem slavného rodu Rožmberků.
Dodnes většina z nás chodí uličkami a náměstími, aniž bychom tušili, že mnohdy vstupujeme na místa posledního odpočinku mnoha generací našich předků.
A tak je dodnes dávno zapomenutý hřbitov skryt na Jánském kopci – v okolí nejstaršího jihlavského kostela Jana Křtitele, kde již není po něm ani památky – ve Smetanových sadech u kostelíka sv. Ducha a nebo kolem chrámu sv. Jakuba na Jakubském náměstí. Stejně tak, jako na Minoritském náměstí u minoritského kostela Nanebevzetí Panny Marie…
S výjimkou někdějšího hřbitova na Jánském kopci byly první jihlavské hřbitovy umístěny uvnitř hradebního opevnění.
Jenom málokteré malé městečko má všeobecně známých a slavných rodáků více než jednoho. Nová Včelnice u Kamenice nad Lipou, na samé hranici našeho kraje – do roku 1951 pojmenovaná Nový Etynk (Neuötting Vtschelnitz) – však ano: Narodili se zde dva vynikající čeští herci – Luděk Munzar (1933–2019) a velikán českého hereckého nebe všech dob, Rudolf Hrušínský (1920–1994).
V roce 1456, tři roky po dobytí největší křesťanské metropole světa, „druhého Říma“ Konstantinopole (v současnosti stále od roku 1930 Istanbul, kdysi řecky Byzantion, slovansky nazýván Cařihrad – dobyt Turky 1453) se turecký paša Mohammed II. rozhodl vyrazit ve vražedném tažení dále na západ. Hodlal po Konstantinopoli zasadit smrtící úder i všem ostatním křesťanským zemím.
V České koruně i v moravském markrabství se svatému Václavovi zasvěcovaly vždy kostely nějakým způsobem výjimečné či symbolicky významné. A tak se setkáváme například s dnes již neexistující kaplí svatého Václava, kterou v době reformace užívali protestanté při chrámu svatého Jakuba v Jihlavě a která se také na přelomu 16. a 17. století stala předmětem dlouholetých sporů mezi jihlavskými luterány a katolíky.
Dílo Jana Blažeje Santiniho-Aichela, barokní kostel svatého Jana Nepomuckého na Zelené Hoře, je unikátní nejen svou architekturou. Tento chrám je zajímavý také z hlediska numerologického. Vše na této stavbě je totiž pětidílné či pětiosé.
Ztratit osobní doklady byl na začátku padesátých let mnohdy téměř zločin. Dokazuje to příběh jednoho mladého muže z Dolních Lažan u Moravských Budějovic, který v roce 1952 při práci na poli někde vytrousil peněženku. Ale co hůř, i s osobními doklady!
První Židé přišli do královského města Jihlavy již v polovině 14. století. Pod záminkou podpory husitů však byli v roce 1426 z města vyhnáni a do Jihlavy se pak mohli oficiálně navrátit až po více jak čtyřech stovkách let.
Jesuita, kněz a misionář. Jihlavský rodák pater Matěj Steffel. Narodil se v Jihlavě roku 1734 a absolvoval filosofickou fakultu. Poté vstoupil u svatého Ignáce v Jihlavě do jesuitského řádu a roku 1755 odjel do dnešního Mexika, kde o dva roky později svůj noviciát v Tepotzotlánu úspěšně zakončil.
Spisovatelka a básnířka. Rodačka z bažantnice u Kralic nad Oslavou, osamělá filosofka Anna Pammrová. Duchovní přítelkyně Otokara Březiny, se kterým – ačkoli si živě dopisovali přes 40 let – se viděla v životě pouze pětkrát.
Mimořádná přátelská vazba Pammrové k Březinovi nemá obdoby v naší literatuře. Literární odborníci se shodují v tom, korespodence mezi těmito dvěma zjevy Vysočinského genia loci je zcela mimořádná, nesrovnatelná s žádnou jinou. Např. literární kritik Jaroslav Med se o ní vyjádřil jako o „epistolografickém skvostu“.
(Pokračování textu…)Radostín na Žďársku byl podle kronik založen kolem roku 1291. První písemná zmínka o této obci ovšem pochází až z roku 1493. Název obce Radostín je odvozen od jména prvního lokátora obce pana Radosty. Radostín zažil svůj největší rozkvět v druhé polovině 19. století. Tehdy v obci trvale žilo 757 obyvatel.
Morové rány, zatmění slunce, kobylky. Tyto pohromy bývaly zpravidla vykládány jako špatná znamení, věštící minimálně neúrodu, drahotu či vojnu. Tak tomu bylo i roku 1544, kdy se podle kronikáře snesl ve Strážnici na velkou louku nesčíslný počet kobylek, přesněji sarančat stěhovavých (Locusta migratoria).
Když vidíme, co se děje kolem zpolitisovaného bájesloví o „globálních změnách počasí“ – případně ono až neuvěřitelně hysterické počínání většiny vlád ohledně jednoho viru – mnozí kroutíme možná hlavami. Se zděšením, kam to dnešní člověk dospěl, že ignoruje zjevná fakta a z drobných maličkostí ihned kreslí ideologické obří čerty na zeď.
Železniční neštěstí se stávala vždy. A také skoro vždy za nimi stála osudová chyba konkrétních lidí. Jenže tragedie se velmi často na určitých místech nestávají poprvé – a možná ani naposledy.
A protože jsem při svém letitém bádání v historii již uvykl, že je třeba hledat i tyto souvislosti, zkoumal jsem je i v případech těchto nehod. A našel…
O největším hladomoru v našich novodobých dějinách v letech 1770 až 1772, způsobenému dvěma deštivými a vlhkými roky.
Období sucha, kdy je obecně málo vláhy, v našich krajinách sice mívala na svědomí následné zdražení mnoha potravin a období jisté nouze, ale ty skutečné hladomory u nás měla na svědomí zásadně vždy léta vlhká a deštivá. Podobná tomu letošnímu, létu roku 2020.
„U nás slunce na hlad nesvítí“, praví ostatně jedna stará selská pranostika z našeho studeného vlhkého Horácka.
Lékař, psychiatr a profesor lékařské fakulty v městě Memphis v americkém státě Tennessee. Rodák z Jihlavy, Jiří František Josef Mrkva – Marten.
Poutní místa, léčivé studánky, zázračná návrší. V málokterém kraji se jich nalézá tolik, jako zde na Vysočině. Desítky z nich ovšem v minulém půlstoletí upadly v pozapomnění a mnohdy o jejich slavné historii nevědí ani sami obyvatelé obcí, na jejichž území se to či ono poutní místo nachází. To se však netýká slavné západomoravské Hory Karmelské, nacházející se nedaleko Dačic u Kostelního Vydří.
První písemná zpráva o dnešním Novém Veselí na Žďársku, se nachází v zápise Zemských desek z roku 1377.
Tehdy Jan mladší z Meziříčí, který se chtěl odebrat do Itálie, daroval svůj majetek včetně Veselí svému strýci Janu z Meziříčí a jeho potomkům. V této listině je název obce Veselí uváděn ještě latinsky, jako Wessele villa.
Kapličku na stříbrné hoře u Lázní Dobrá Voda u Mrákotína vybudoval v roce 1682 hrabě Jáchym Slavata. Tato kaple byla zasvěcena patronu hraběte, svatému Jáchymovi.
Současně s tím Slavata založil i lázně, které později daly jméno osadě Dobrá Voda. V roce 1852 do poutní kapličky svatého Jáchyma uhodil blesk a roztavil jeden ze dvou zvonů. Druhý, který se jako zázrakem zachoval neporušen, byl na příkaz telčského purkrabího převezen do kaple svatého Karla u Vanova.
Jen nemnoho českých básníků dokázalo vzdorovat totalitním režimům natolik nepoeticky, že to přivedlo mocné tohoto světa k bezradnosti. Jedním z velkých mužů, kteří to dokázali, byl kněz a křesťanský básník, pater Jan Dokulil. Rodák z Mastníka u Třebíče, kde se narodil ve středu 13. července 1910.
Z hlubokých lesů mezi Telčí, Třeští a Batelovem ční zdaleka viditelná sedmiboká věž hradu Roštejna. Gotický hrad – obdivuhodně vsazený do masivní skály – prý původně stavěl sám ďábel, který však své dílo nestihl v termínu do ranního kuropění dokončit. A tak se na rozkvětu Roštejna již dále nepodílely mocnosti pekelné, ale výrazný duch renesanční Telče, Zachariáš z Hradce.
Za tohoto osvíceného šlechtice byl hrad Roštejn v roce 1577 přestavěn na renesanční lovecký zámek, přibyla zde druhá patra, byl zřízen prostorný rytířský sál i hradní kaple. Legenda praví, že z těchto časů pochází také údajná podzemní chodba, která má spojovat Roštejn se sedm kilometrů vzdáleným zámkem na náměstí Zachariáše z Hradce v Telči
Docela nedávno však mnoho nechybělo k tomu, že bychom namísto této dominanty Telečska dnes mohli spatřit pouhé rozvaliny. Po úderu blesku – který zasáhl hrad Roštejn přesně 12. července 1915 – totiž hrad vyhořel, dlouhá desetiletí chátral, a nakonec zcela zpustl. Až do padesátých let dvacátého století, kdy bylo přistoupeno k jeho obnově. Hrad Roštejn byl postupně zajištěn, restaurován a v 60. letech nakonec i opět veřejnosti zpřístupněn.
Když počátkem července roku 1922 na Husově slavnosti ve Vojnově Městci na Žďársku hovořil učitel František Šabaka srdnatě o kostnických plamenech, patrně nikoho nenapadlo, že právě ohnivé plameny v následujících hodinách Vojnův Městec promění ve spáleniště.
