Již v roce 1839 obchodníci a průmyslníci na Jihlavsku začali podnikat první kroky k vybudování železniční dráhy z Jihlavy do Vídně a Prahy. Toho roku byl v Jihlavě založen železniční spolek pro výstavbu této tratě. A již o tři roky později pak stavitel Alois Negrelli předložil sedm kvalitních a velmi detailně navržených variant tras železniční dráhy mezi Jihlavou, Vídní a Prahou.
Ani jedna z nich se však nedočkala realisace a tak jihlavští mohli celé další čtvrtstoletí o železniční spojení se světem jen bezmocně a marně usilovat.
V roce 1866 však císař František Josef I. vydal přelomový manifest o podpoře podnikání při stavbě železnic, což rozvázalo ruce architektům a podnikatelům v železničním stavitelství.
A tak hned v roce 1867 bylo založeno konsorcium pro stavbu a provozování Severozápadní dráhy, spojující mezi sebou Vídeň, Znojmo, Jihlavu, Německý Brod a Kolín. Členy konsorcia byli například kníže Thurn-Taxis, hrabě Salm-Reifferseidt, Bedřich Schwarz či Louis Haber.
Celá plánovaná trať vycházela z Vídně Severozápadního nádraží a poblíž Šatova měla překročit moravskou hranici. Od Znojma pak ve stálém stoupání byla trasována do centra Vysočiny, přičemž v nejvyšším bodě celé dráhy – u Starče poblíž Třebíče – se koleje měly vyhoupnout do nadmořské výšky 528 metrů. Dráha poté měla směřovat od Okříšek údolím řeky Jihlavy k bývalé českomoravské zemské hranici v Jihlavě, odkud koleje měly klesat k Německému Brodu a pak do čáslavské roviny. A také přesně tak byla Severozpápadní dráha roku 1871 nakonec dokončena a dána do provozu.
A právě dnes si připomínáme výročí důležité chvíle, jenž po skoro třech desítkách roků úsilí definitivně rozhodla o propojení centrální části Vysočiny se světem. Zákon o stavbě Severozápadní dráhy (Österreichische Nordwestbahn – ÖNWB) byl totiž císařem Františkem Josefem I. vydán ve Vídni v pondělí 1. června roku 1868.