Současné studené a mokré jaro roku 2020 sice mnozí (pod vytrvalou mnohaletou masáží médií o údajném oteplování a suchu) vítají, ale jak čteme v historických archivech, takovéto jarní počasí skoro nikdy nikomu nic dobrého nepřineslo.
Jak například ve farní kronice v Měříně zapsal roku 1771 děkan Zálejský, následkem prudkého úderu zimy v březnu roku 1771, kdy z teplého počasí udeřily vánice, hromadně hynula zvěř i ptactvo a když prý pak sníh na počátku dubna rychle roztál, vrátily se na několik dnů holomrazy. Měsíc máj pak propršel, stejně tak převážná část června. A žel Bohu ani červenec toho roku nebyl o moc lepší…
A proto dle zápisků pana děkana v důsledku toho o žních roku 1771 sklidili hospodáři v Měříně jen luštinec a stoklas a plíseň prý byla jedinou všudypřítomnou úrodou.
Zásoby obilí z dřívějších let, pro změnu suchých, příliš k disposici nebyly a tak se tento rok stal časem bídy, hladu i nemocí, jakých prý nebylo v kronikách zaznamenáno od třicetileté války. Měřínský pan děkan doslova píše, že „vlasy na hlavě vstávaly tomu, kdo to zažil“.
Lidé prý tak v chladném a mokrém létě roku 1771 padali hladem a umírali přímo v neustávajících lijácích na práci na poli při lopotném sklízení ubohých zbytků své shnilé úrody.
Pohřbů v důsledku deštivého a studeného hladomoru bylo tehdy na Měřínsku tolik, že měřínským kněžím museli jezdit denně vypomáhat i kněží z kláštera Minoritů z nedaleké Jihlavy. To aby místní zesnulí nezůstali bez křesťanského pohřbu.
A celou tuto apokalypsu způsobilo na Měřínsku studené a deštivé jaro onoho nešťastného roku 1771…