A v této chvíli
já se zděsil
co se to stalo s člověkem
co se stalo s jeho tváří
ve které, jak jsem viděl, se neobráželo sebeméně
z dvanácté hodiny historie, jež měla nastat...
Jeden z největších moravských geniů, katolický básník Jan Zahradníček, takto ve skladbě Znamení moci jasnozřivě zaznamenává protrpěnou silou své básnické vise pohnutou polovinu 20. století.
Když se osudem stíhaný básník po devítiletém krutém věznění v komunistických kriminálech Leopoldově a Mírově vrátil ke své rodině do Uhřínova u Velkého Meziříčí, šikana ze strany režimu neustala ani zde. Tento muž s podlomeným zdravím a již těžce nemocným srdcem byl nucen opakovaně dvakrát týdně z Uhřínova autobusy dojíždět do vzdáleného Žďáru, a to jen proto, aby se hlásil jako propuštěný „zločinec“ na okresním SNB. Navíc mu zde úředníci – jako politickému vězni – odmítali vystavit občanský průkaz.
Tyto peripetie básník zachytil v osobním deníku, stejně, jako své zděšení nad tím, co během pouhých devíti let komunisté udělali s malebnou krajinou naší Vysočiny.
I zde však krutým životem nalomený mistr dokázal prchavé kouzlo několika světlých okamžiků posledních dnů svého života osobitým způsobem zachytit:
„Seno voní, husy ve vsi přestaly křičet a naši odešli na hřbitov. Jen vlaštovky se míhají v modru a v zahrádce rehek, kominiček a jiní naši přátelé poskakují po plotě“, zapsal si Jan Zahradníček v Uhřínově do svého deníku pár měsíců před svou smrtí, v podvečer 18. června 1960…