O největším hladomoru v našich novodobých dějinách v letech 1770 až 1772, způsobenému dvěma deštivými a vlhkými roky.
Období sucha, kdy je obecně málo vláhy, v našich krajinách sice mívala na svědomí následné zdražení mnoha potravin a období jisté nouze, ale ty skutečné hladomory u nás měla na svědomí zásadně vždy léta vlhká a deštivá. Podobná tomu letošnímu, létu roku 2020.
„U nás slunce na hlad nesvítí“, praví ostatně jedna stará selská pranostika z našeho studeného vlhkého Horácka.
Následkem každé abnormální srážkové činnosti totiž bývaly skoro vždy s železnou pravidelností ty nejhorší neúrody, které vyústily v masivní ztráty na životech obyvatelstva venkova i měst. Proto v letech, kdy se začaly objevovat periodické prameny a vývěry v místech po léta suchých, bývaly tyto našimi pradědy v obavách nazývány „prameny hladu“.
A takové náhlé prameny se na polích a mezích začaly objevovat na podzim roku 1769. Těsně předtím, než naše kraje v letech 1770 až 1772 postihl ten vůbec nejhorší hladomor v celé novodobé historii.
Po deštivém listopadu roku 1769 následovala tehdy mírná a vlhká zima. Na konci března 1770 napadl sníh, který způsobil na zasetém obilí první škody. Následovalo mokré jaro i začátek léta a v důsledku výrazně nižší úrody hned po žních roku 1770 vystřelily ceny obilí a mouky na pětinásobek.
A ani poměrně teplý podzim toho roku polním pracem nepřál: Nedalo se orat a leckde ani zasít a to, jak zaznamenal kronikář „pro od jara trvající mokro a zdvižení vnitřních vodních žil a pramenů“. Zkrátka na do hloubky provlhlá pole se nedalo skoro nikde vůbec vstoupit.
Když se na jaře následujícího roku mělo sít, přišel na konci března opět sníh, který ležel na polích dva týdny. A pak to přišlo.
Od druhého června 1771 začalo pršet a s malými jedno, dvoudenními přestávkami lijáky bičovaly krajinu až do začátku srpna. Obilí, pokud nějaké vůbec dozrálo, leželo na polích zatopených vodou a hnilo nastojato.
Drahota a nouze, které následovaly, byly jednou z nejhorších katastrof, které kdy postihly naše země. Jestliže na jaře 1771 se ještě dal chléb velmi draze koupit, na podzim již chléb nebyl k disposici ani za sebevětší peníz. Jak napsal kronikář v jindřichohradecké pamětní knize, „…v měsíci listopadu nastal takový hlad, že lidi na vsích z lesů rozličnou trávu vařili a jedli, drobet otrub do toho namíchavše. Lidé otruby jako nejpěknější mouku jedli. Na jaře (1772) bylo ještě hůř, ani ta tráva už nebyla.“
Podle zápisků v měřínské farní kronice roku 1771 od děkana Zálejského pak dokonce „vlasy na hlavě vstávaly tomu, kdo to zažil“ a jak kněz podrobně toho léta zapsal, lidé padali přímo při práci na provlhlých polích hladem, zimou a únavou. Pohřbů přibývalo, až nestačila ani místa na hřbitovech a mnohde museli pohřbívat mrtvé po desítkách do společných jam.
Tento hrůzostrašný hladomor měl na svědomí v Čechách a na Moravě neuvěřitelných 480 tisíc životů, což znamenalo úbytek obyvatelstva během pouhých dvou deštivých roků v našich zemích o cca 15%!
Jak ale čteme ve farní kronice v Měříně, tato neslýchaná demografická katastrofa let 1771-1772 měla za následek přece jen positivní změnu. Na pole českomoravského Horácka se totiž díky ní rozšířily ve velkém brambory.
Tuto do té doby neznámou houževnatou plodinu sice jako vůbec první v kraji začal v Herálci nedaleko Úsobí u Jihlavy pěstovat řemeslník Jan Kohl již v roce 1766, ale teprve po zmíněném hladomoru se brambory z Herálce bleskurychle rozšířily po celém Jihlavsku, Pelhřimovsku a Žďársku.
A tato plodina, nazývaná „chlebem chudých“, byla následně doceněna v dalším dvouletém období neúrody skrze neslýchané vlhko, v letech 1804 a 1805. Ale tehdy, díky bramborám, se již hladomor v našich krajích neopakoval. A od těch dob „prameny hladu“ již přestaly na našich polích zlověstně předpovídat drahotu a smrt.
(Zpracováno za použití údajů z farních kronik v Měříně a při využití dat, historických faktů a meteorologických souhrnů od docenta Zdeňka Vašků, spoluautora Velké knihy o klimatu zemí Koruny české, 2003)