Jeden z typických básníků Vysočiny. Rodák z Nové Včelnice, Josef Hrůša. Narodil se v osadě Brabec v Nové Včelnici v únoru roku 1889.
Vzpomínky na dětství v této krásné části Vysočiny zůstaly básníku Hrůšovi po celý jeho další život. To dokazuje například i jeho pozdější báseň „Pouť v Novém Etynku“.
Když se mladý Josef Hrůša těžce protloukal jako drobný úředník v Jindřichově Hradci, napsal zde svoji první divadelní hru Magdalena. Tu také poprvé uvedli právě ochotníci v jeho Kamenici nad Lipou.
Do takzvané velké české literatury vstoupil Hrůša v roce 1925 knihou básní „Modré s nebe“. Tato první Hrůšova sbírka měla mimořádný úspěch a o dosud neznámém básníku z Vysočiny začaly vycházet pochvalné kritiky.
Od té chvíle Josef Hrůša uveřejňoval verše, povídky a fejetony v mnohých uměleckých časopisech té doby. Mnohokrát se Hrůšovo jméno objevilo v Rutteově Cestě, v Lumíru, ve Vrbově Prameni a v Neumannově Červnu. Hrůšovy práce pro Lidové noviny rád přijímal také Karel Čapek.
Básníka i přesto však po celý život periodicky provázely existenční starosti. I proto v roce 1931 se svojí tvorbou předčasně skončil a to na celých dalších dlouhých dvanáct let!
Veřejně umělecky tvořit začal až po druhé světové válce, kdy se zaměřoval hojně zejména na libreta pro hudebního skladatele Jana Evangelistu Zelinku.
Poslední sbírka „Slunce kreslí na zeď‘ vychází Josefu Hrůšovi v roce 1952. Plachý a osamocený básník, jenž se v posledních letech života živil v Praze jako účetní a jenž v celém svém díle čerpá z rodné Vysočiny, však náhle uprostřed práce na své další knize próz „Koule se točí“ umírá.
Josef Hrůša odchází z tohoto světa 15. června roku 1953.