Kaplanka v Polné, v níž bydlel Josef Tapin Kuhn. (dřevoryt Michael Florian 1911-1984, Stará říše)
Skromný
hrob s dřevěným křížem. Travou zarostlý, tak odlišný od
okolních velkolepých náhrobků, soch a piet, zdůrazňujících i
po smrti přínos a význam zesnulého pro národní dějiny.
Nejstarší dochovaný hrob na vyšehradském Slavíně – hrob
někdejšího polenského kaplana Josefa Tapina Kuhna.
A v této chvíli já se zděsil co se to stalo s člověkem co se stalo s jeho tváří ve které, jak jsem viděl, se neobráželo sebeméně z dvanácté hodiny historie, jež měla nastat...
Jeden z největších moravských geniů, katolický básník Jan Zahradníček, takto ve skladbě Znamení moci jasnozřivě zaznamenává protrpěnou silou své básnické vise pohnutou polovinu 20. století.
Hřbitůvek ve Větrném Jeníkově se záhadnou opuštěnou kaplí.
Otevíráme s vrzotem černou branku a v nenápadné zatáčce mezi dvěma kamennými zdmi vstupujeme na hřbitůvek ve Větrném Jeníkově.
Ihned během několika vteřin nás
překvapí atmosféra: Na rozdíl od některých jiných hřbitovů
není ani ponurá, ani pochmurná. Lze ji popsat nejspíše jedním
výrazem. Příjemný klid!
Kromě několika zajímavých hrobů s
neobvyklými až uměleckými náhrobky zdejšímu hřbitovu vévodí
kaple. Ta je však dnes již asi léta prázdná a kromě kříže na
stěně – a nečitelné epitafní desky v podlaze – v ní není ani
oltář. A kaplička dokonce nemá ani dveře!
Známka z roku 1938, na níž TGM drží tříletou Evu Neugebauerovou. (zdroj: Karel Černý)
Eva
Haňková rozená Neugebauerová ze Žďáru nad Sázavou drží
jeden světový primát. Ačkoli nikdy nebyla státníkem či hlavou
státu, její tvář během jejího života zdobila poštovní známky
dvou zemí – Československa a samostatného Česka.
V
údolí říčky Jihlávky u silnice z Jihlavy do Brtnice leží
jihlavská čtvrť Pančava. Od středověku je zde v provozu
hostinec Zum Mondschein, česky U měsíčního svitu. Tato
středověká hospoda byla v pozdějších dobách pojmenovaná
hostincem U Slunce, dnes nese název Pančava.
Jeden
z typických básníků Vysočiny. Rodák z Nové Včelnice, Josef
Hrůša. Narodil se v osadě Brabec v Nové Včelnici v únoru roku
1889.
Vzpomínky
na dětství v této krásné části Vysočiny zůstaly básníku
Hrůšovi po celý jeho další život. To dokazuje například i
jeho pozdější báseň „Pouť v Novém Etynku“.
Narodil
se v Třešti v roce 1875 v hostinci U Slunce. Vyučil se řezníkem
a po výhodném sňatku si koupil hostinec v nádražní ulici. Z
toho časem vybudoval prosperující a známý hotel.
Rudolf
Krebs se brzy stal organisátorem kulturního a sportovního života
v Třešti. Založil Sokol a byl zvolen prvním předsedou musejního
spolku ve městě. Byl zvolen do městské rady a zasadil se o opravu
kostela svaté Kateřiny.
V
roce 1933 zachránil při požáru život třešťskému továrníku
Münchovi, kterého s nasazením vlastního života vytáhl ze
studny. Darem pak od vděčného továrníka dostal pozemek na stavbu
svého nového domu.
Dnešní pamětní deska na zdi hybráleckého hřbitůvku.
Před
zdí hřbitova v Hybrálci u Jihlavy byl kdysi náhrobek hybráleckého
Žida a obchodníka, Jakoba Kohnera…
Tento
kupec měl kdysi v Hybrálci obchod a když zemřel, byl pohřben
před hřbitovní zdí. Jako Žid totiž nemohl být na katolický
hřbitůvek – který byl v Hybrálci založen roku 1871 – pohřben.
Calendarium perpetuum oeconomicum a zpráva o odraneckých meteorech z roku 1619.
V tresoru starých tisků v knihovně národního musea v Praze je dodnes uložen vzácný tisk z počátku 17. století. Je jím soudobá reportáž Šebestiána Želechovského z Želechova o výjimečné události ve vsi Odranec u Nového Města na Moravě.
Chladno
a deštivo. Tak tento obrázek poloviny června je zpravidla málokomu
po chuti. A tak lidé – naladěni již na letní počasí – nelibě
nesou tyto obvyklé červnové změny k horšímu.
Současné studené a mokré jaro roku 2020 sice mnozí (pod vytrvalou mnohaletou masáží médií o údajném oteplování a suchu) vítají, ale jak čteme v historických archivech, takovéto jarní počasí skoro nikdy nikomu nic dobrého nepřineslo.
Za
krádež mohl ještě docela nedávno delikvent přijít o život.
Ještě před třemi sty lety se totiž za krádeže odsuzovalo k
trestu smrti naprosto běžně. A to bez jakéhokoli důkladného
vyšetřování.
Smetanova ulice č. 2 v Jihlavě, kde budoucí skladatel, jako student jihlavského gymnasia, necelé dva roky bydlel. Neprožíval zde ovšem příliš štastné období.
Jsou jakási podivná pravidla, která – nám neznámým způsobem – fungují po celé věky s železnou pravidelností. Jedním z nich je i axiom, podle něhož se mnozí pozdější geniové zpravidla objevují v řadách těch zdánlivě nejhorších žáků a studentů.
Dvě velká poutní místa poblíž Jihlavy bývala po staletí cílem poutí Jihlavanů. Na svátek Nejsvětější Trojice směřovali na Křemešník, kde pramení léčivá zázračná studánka, v červenci pak v zástupech na zázračnou Horu Karmel u Kostelního Vydří.
Jak uvádějí farní záznamy, v roce 1866 o hlavní křemešnické pouti bylo prý při všech mších svatých jen za jedinou neděli napočítáno neuvěřitelných 40 tisíc svatých přijímání!
Kaplička, pod jejímž oltářem pramení Zlatý zázračný pramen…
Na naší tajuplné mystické poutní hoře Křemešníku je studánka zvaná Zlatá. Z tohoto pramene periodicky prýští zázračná léčivá voda po celou zimu až do pouti o Nejsvětější Trojici.
Premonstrát, kněz a politický vězeň. Rodák z Kamenice u Jihlavy, převor novoříšského kláštera Metoděj Vladimír Vitula. Pocházel z hudebně založené rodiny, v níž se stal knězem i jeho starší bratr Bohuslav(1919 – 1990), jenž byl mimo jiné v letech 1960-1979 děkanem u sv. Jakuba v Jihlavě. Vladimírův nejmladší bratr Jiří Vitula (1925-2012) se stal pro změnu známým hudebním publicistou a jedním ze spoluzakladatelů Pražského jara.
Na několik let město Třebíč přestalo existovat. Zbyly jen opuštěné a ohořelé trosky města, které bylo uherským obléháním v červnu 1468 zcela vydrancováno.
Ulice Matky Boží v polovině 15. století… (Gustav Krum)
Přijímání
Těla a Krve Kristovy tak, jako u nejstarších východních církví,
tedy pod způsobou chleba i vína, bylo po mnoha dlouhých staletích
poměrně zásadní výsadou, které se dostalo v rámci římské
církve v 15. století římskokatolické církvi české.
Tato
výjimka z římského způsobu přijímání této svátosti
vstoupila v platnost pro území Království Českého a Markrabství
Moravského v roce 1436 na jihlavském jednání mezi zástupci
Čechů, římského císaře a prelátů basilejského koncilu.
Původně
byl jihlavský sněm svolán na 15. března, poté přeložen na 23.
duben a nakonec odložen až na svatodušní svátky, které v roce
1436 připadly na neděli 27. května.
Jenže až teprve v úterý po svátku Nejsvětější Trojice se Jihlavané dočkali slavného vjezdu císaře Zikmunda s císařovnou Barborou do bran města. Toho dne vjížděl Zikmund – syn otce vlasti Karla IV. – do Jihlavy jako císař římský, král německý a uherský, aby po více jak dvou měsících z Jihlavy odjížděl navíc i jako plně uznaný král český. Aniž však přitom tušil, že se v Jihlavě stal posledním Lucemburkem na českém trůně…
A tato dějinná událost, tedy slavný vjezd římského císařského páru do Jihlavy a současně s ním slavnostní zahájení jihlavského sněmu, se odehrála v úterý 5. června roku 1436.
Devatenácté
století je nazýváno věkem železnice. Ocelové kolejnice z
některých vsí učinily během několika málo desetiletí důležitá
centra, z mnohých staroslavných měst naopak bezvýznamná
provinční městečka. To vždy záleželo na tom, kdy a zda vůbec
železná dráha do té které lokality dorazila.
Mysteriosní starý hřbitov téměř dokonale ukrytý mezi domky naproti hradu v Lipnici nad Sázavou. Městečku stejně daleko od Havlíčkova Brodu, Pelhřimova i Jihlavy.
Jakoby hříčkou potměšilého osudu je dnes přímo naproti vstupní bráně zarostlého hřbitova věštírna a vykladačství karet.
Pohled přímo od hrobu Jaroslava Haška na zámek v Lipnici.
Tak
to je již téměř sto let místo posledního odpočinku
mystifikátora a spisovatele Jaroslava Haška. Muž v posledních
letech svého života neoddělitelně spojený s Lipnicí nad
Sázavou.
Pípalka na Křemešníku, pohled od poutního chrámu Nejsvětější Trojice.
Na
poutní hoře Křemešník, v nadmořské výšce 765 metrů, stála
první vyhlídková věž již od první poloviny 20. století.
Původně se jednalo o pouhou 25 metrů vysokou měřičskou věž,
kterou později převzalo do správy město Pelhřimov. To ji teprve
upravilo na veřejně přístupnou rozhlednu.
Jízdenka z Vídně severozápadního nádraží do Okříšek na 3. vozovou třídu rychlíku. Jízdenka v půli dělitelná, tištěná ještě za doby železniční společnosti ÖNWB. Byla vydána 24. 12. 1910, tedy záhy po zestátnění ÖNWB. (Sbírka: Franz Enickl)
I jízda vlakem kdysi měla své možnosti. Dle přání a obsahu peněženky si mohl cestující v každém vlaku vybrat, zda pojede v soukromí svého kupé na červeném plyši první třídy, na koženém sedadle v kupé třídy druhé či namačkán ve vagoně na dřevěných lavicích v třídě třetí.
Dnes již dávno nežijí ti, kteří by ještě pamatovali, že na českých železnicích byla svého času k disposici i třída čtvrtá. Již roku 1869 zavedla Severozápadní dráha ve svých vlacích mezi Jihlavou, Znojmem a Vídní vozy čtvrté třídy, v nichž mohli cestující pouze stát.
Jenže: V roce 1870 stála například jízdenka z Jihlavy do Německého Brodu čtvrtou třídou 30 krejcarů, zatímco v druhé třídě musel pasažer za stejnou trasu na dřevo složit krejcarů dvaaosmdesát. Čtvrtá třída byla nicméně na jihlavsko-vídeňské dráze zrušena již v březnu roku 1884.